Díky, že jste navštívili můj web. Jmenuji se Romana a baví mě ruční práce – háčkování, pletení. Mám ráda zahradu a přírodu. Zajímám se o výrobu domácích potravin podle receptů našich babiček.
A jsem v tom zase. Zase po třiceti letech pletu a háčkuji pro malý dítě. Docela mě potěšilo, že jsem to nezapomněla. Sice mám trošku problém s velikostí, ale na internetu se dá dohledat skoro všechno. Zaplať Bůh za něj. Oprášila jsem jehlice, nakoupila vlny a pletu mrňavý ponožky. Je to sranda práce, ponožka za večer :-). Poslední projekt byla čepice s bambulí a nákrčník. Pár večerů háčkování a párání ( asi stokrát) až se mi to podařilo trefit na správnou velikost. Malá slečna si svůj první ručně dělaný model pochvaluje (pravila její mamka). Mám radost. Už mi svrbí ruce na další motání. Škoda že těch zimních čepic neunosí víc 🙂 za jednu zimu.
Na cestě po severních Čechách, jsme potkávali na poli hromady cukrové řepy. V našem kraji se už téměř nevyskytují. Manžel nám hned v autě vyprávěl, že babička běžně vařila sirob. Samozřejmě to hned upoutalo moji pozornost. To musím zkusit. Jenže kde vzít řepu? Hromady na poli se přímo nabízely, ale jsme staří poctivci a krást se nám nechtělo. Naštěstí i dnešní zemědělci ztrácejí své plody po cestě a ve škarpách… tož máme čtyři kusy zachráněných bulviček.
Překvapilo mě, kolik lidí se vaření sirobu zabývá. Prostudovala jsem mnoho receptů a návodů na internetu, lišily se minimálně. Rozhodla jsem se pro dva postupy, mám přece čtyři řepy, nakonec porovnám výsledky, a přístě už budu vařit „na jisto“. Nakonec byl výsledek obou postupů skoro stejný 🙂
Základem je samozřejmě bulvy dokonale omýt (drbala jsem je kartáčkem) a oloupat – škrabkou na brambory to docela šlo.
Další fáze je nastrouhat řepu na plátky nebo nudličky – žijeme v moderním světě – budeme strouhat pomocí robota, čili je nutné bulvy nakrájet na menší kusy. Jde to těžce, řepa je dost tvrdá.
Nastrouháno, obě řepy se vejdou do velkého kastrolu na polévku, zalito vodou a vaříme na mírném „ohni“ (na elektrickém vařiči :-)) první várku. Po hodině sléváme první vývar do připravené nádoby. Řepu zaléváme další vodou a opět vaříme. Postup opakujeme třikrát.
Vzniklý vývar ze všech várek dál pomaličku vaříme, mícháme a hlídáme. trvá to poměrně dlouho, já jsem s redukováním strávila čtyři hodiny. Barva vývaru se pomalu mění ze světle béžové na medovou, a krásně to voní… Výsledná hmota je medové konzistence, příjemně sladké chuti a vůně. Hlavně pozor ke konci, je třeba stále hlídat a míchat, připaluje se!
Podle pokynů receptů jsem hotový sirob nalila do skleniček (ze čtyř řep vznikly tři skleničky sirobu) a zavařila. Takto by měly vydržet minimálně do příští úrody. Jaké máte zkušenosti se sirobem vy? Vařily jste jej nebo z něj vaříte či pečete?
… je nový člen naší velké rodiny. Do naší smečky australských ovčáků přibyla chihuahua, krátkosrstá zrzka, slečna Ariana.
… heboučké psí miminko, fotka ještě od maminky v Bruntálu …
… slečna Arča v nové bundě, kterou dostala na cestu od maminky do svého nového domova . Je to pro nás novinka, oblékat psa na procházku, ale musím uznat, že jí to moc sluší …
… na koňské hlavy, těch není nikdy dost. Zvláště, pokud máte doma víc koníků, tak jako my. Baví mě vymýšlet nové vzory a kombinovat barvy a materiály tak, aby byly čabraky hezké, nekousaly, větraly a daly se snadno udržovat.
Na černého koně se barevně hodí skoro všechno, horší je to se strakatým. U nich se mi osvědčil jednoduchý a drobný vzor.
… naše modelka Jane je připravena na vyjížďku v tyrkysové soupravě ..
… modelka, která se velice nerada fotí, jelikož už by moooc chtěla běhat po louce …
… tady jsem zkoušela čabraku s výrazným centrálním vzorem, je to trošku pracnější, ale výsledek se myslím povedl …
… a ještě jeden typ, tentokrát verze pro poničky …
… prodloužený víkend v hlavním městě byl krásný a v mnoha ohledech i poučný. Nikdy jsem ještě nebyla ve Španělsku, takže jsem byla plná očekávání. Madrid je opravdu metropole se vším všudy, mraky lidí, rušná doprava, neustále nacpané metro, krámečky, obchody a hospůdky téměř na každém kroku. Život tady pulzuje téměř bez přestávky, každý den, každou noc…. a přesto je všude čisto, uklizeno, lidé přívětiví a usměvaví, bylo nám s nimi dobře. Jediný problém nastal v komunikaci, jelikož jen velmi malá část místních lidí dokáže hovořit jinou řečí než španělsky a to bez rozdílu věku. Nicméně ani toto nebylo nepřekonatelné, protože všichni mají vůli se „jakkoli domluvit“ třeba i rukama nebo krásnou směsí slov – kus německy, kus anglicky, italsky…co kdo uměl nebo si vzpomněl. Ve muzeích a veřejných budovách dbají na bezpečnost, všichni návštěvníci musejí projít rámem a nechat si tašky zkontrolovat rentgenem, což trochu zpomaluje vstup, ale člověk se pak může poklidně kochat a nic mu nehrozí :-). Uprostřed města jsou velké parky, pečlivě udržované a plně využívané k procházkám i ke sportovním aktivitám. Jak vidno, tak i velká města mohou být příjemným místem k žití 🙂
… zase zkoušet něco nového, pořád a pořád. Tentokrát v tom má prsty naše Kačka, protože mi k narozeninám koupila kurz předení vlny. Přijela k nám domů velmi milá paní, přivezla kolovrátek i vlny a začala výuka. Vypadalo to úplně lehce a jednoduše, chomáč vlny se v prstech paní učitelky krásně stáčel do hladké, slabé a stejnoměrné nitky. Ovšem v okamžiku, kdy jsem si sedla ke kolovrátku já, vlna se trhala, puckovala a vůbec mi to nešlo. Další kámen úrazu bylo šlapání, kolo se mi pořád vracelo do protisměru. Sečteno, podtrženo – katastrofa. Po několika hodinovém úsilí a velké trpělivosti paní lektorky se mi podařila vytvořit jakási nitka, která po seskání vypadala jako pěkné buklé. Po tomto vítězství nad souhrou práce nohou a rukou, jsem držela v ruce něco, co najednou dávalo smysl, něco co jsem sama vytvořila a lze z toho plést …. to byl úžasný pocit. Myslím, že nutně, ale opravdu nutně potřebuji svůj vlastní kolovrátek. Bez toho už nemůžu existovat 🙂
…dorazila. Ideální čas na to, aby se člověk věnoval svým zábavám. Pěkně v teple a v pohodlí obýváku si tak všichni večer posedáváme se sklenkou vína, já samozřejmě s háčkováním záclonky nebo s korálky a u nohou nám pospávají hafani a kočky. Idylka. Užívám si toho co se do mě vejde 🙂
… mě úplně pohltila. Svět maličkatých a ještě menších skleněných korálků, svět barev, jejich kombinací a důmyslných vzorů. Opravdu titěrná, ale dokonale uklidňují práce ( alespoň pro mě určitě). Háčkuju všude – v autě, doma, venku, na pláži – jednoduše tam, kde vzniká nějaký nevyužitý časový prostor. Po večerech navlékám mnohametrové návleky korálků, abych byla stále připravena h á č k o v a t ! Technika háčkovaných dutinek není složitá, zvládne ji každý, kdo umí uháčkovat krátký sloupek. Drobet horší je návlek korálků, dodržet správné pořadí a počet korálků, zejména pokud si vyberete složitější vzor dutinky. Já zatím volím jednodušší vzory :-). Na internetu je spousta návodů a vzorů, vybere si opravdu každý, má to jen jedinou chybku – prostě se to nedá všechno stihnout 🙂
… a tento nápad jsme měli evidentně pouze my. V lese a okolí nebyla ani noha. Jen krávy se pásly v ohradě a zvědavě si nás měřily. Obloha byla temná jako bubák, co chvíli pršelo, ale bylo teplo. Vyzbrojeni gumovkami a nepromokavými bundami jsme se vnořili do lesa. Svěží vzduch provoněný mokrým jehličím, sem tam sluneční paprsek kreslil obrazce mezi stromy…. přímo lázně pro tělo i duši. Rozdělili jsme se na menší polovinu, která šla hledat do mlází a na menší polovinu (mě), já šla do vysokého lesa. Našla jsem na pasece jahůdky a borůvky, ale jinak ani prašivku. Zbytek výpravy byl výrazně úspěšnější, měli košíky do půlky plné klouzků a dokonce našli i jednoho špičníka.
…jsme strávili na chaloupce. Počasí sice za moc nestálo, ale v chaloupce bylo zatopeno, v kamnech praskala polínka …a bylo tam moc fajn. Sešli jsme se celá rodina, ženský barvily a malovaly vajíčka, chlapi popíjeli, cpali se nádivkou a chlebíčky a pletli pomlázky. Pondělní ráno začalo šupačkou a štamprličkou Borovičky, následovala bohatá snídaně – uzené s křenem, nádivka, vajíčka, kyselé okurky, domácí chleba ….
…je tady. Po mrazivé zimě je obzvláště vítáno. Už se mi stýskalo po sluníčku, teplíčku a vrtání se v zemi. Asi to taky znáte, probouzející se příroda přímo láká, aby se člověk zvedl z křesla a začal hrabat, kopat, rýt a večer si pak mazat bolavé tělo :-). Naše léta letoucí opomíjená zahrada je doslova nekonečná pro zahradnické aktivity a bude nám dlouho trvat, než ji upravíme k obrazu svému. Zakoupila jsem nové stromky a pár macešek a vrhly jsme se s Kačkou do zahrady. Z každého kousku, který se nám podaří upravit a osázet máme fakt velikánskou radost.
…v klídku a bez spěchu si užívám konec léta a začátek podzimu. Trhám švestky, hrušky, jablka a vyrábím povidla, kompoty, peču koláče…prostě pohoda. Užívám si našich koníků, než se nám rozběhnou do světa. Užívám si lotrovin naší malé loupežnice Micky – všudybylky, komika, demoliční čety a mazlíčka.
…jsem otrhala, vyloupala a nasušila, ale žádný krásný šaty v nich nebyly. Asi nejsem správná Popelka a nic si nezasloužím :-). Přesto se ale jedno velké překvapení konalo, naše okrasné lískové keře měly oříšky! Před sedmi lety jsem zakládala zahradu kolem domku a zasadila jsem si okrasné lísky jako živý plot. Sedm let byly opravdu pouze okrasné, ale letos jsou doslova obalené oříšky. Od rodiny jsem pochopitelně dostala pochvalu, jaká jsem „šikovná“ zahradnice… Tak jsem zvědavá, jak to dopadne příští podzim 🙂
Tenhle košík oříšků pochází z chalupy, tam jsou úplně obyčejné lísky, které si na nic nehrají…
… je vždycky pracovní. Ať si člověk naplánuje a navymýšlí co chce, dopadne to (alespoň u nás) vždy stejně. Letos to ale bylo přece jenom trochu jiné, dodělávali jsme stáje a výběhy pro naše koníky, abychom je mohli převézt konečně domů a už se nemuseli nikdy nikam stěhovat. Udělat ze stařičkého chléva pěknou stáj pro koně byl opravdu velký úkol, ale nadšení naší Kačky nás vždycky dokázalo zase „nahodit“ a pokračovat. Výsledek už se začíná dostavovat. Koníci jsou už doma a ve stáji finišujeme – děkujeme všem pomocníkům, kteří nám pomohli skutkem, radou, nářadím a veselou myslí…
…spalo v botě… jo to určitě 🙂 naše milé malé kotě spí naprosto kdekoli a v jakékoli pozici. Kačka opatřila našemu kocourovi kočičku jako kámošku, prý aby mu doma nebylo smutno a měl si s kým hrát. Po třech týdnech to vypadá tak, že kocour se po zemi skoro nevyskytuje a žije převážně na skříňkách a skříních, na pračce atd. – prostě v bezpečné výšce před malou teroristkou Micinkou. Zbytek rodiny naopak klesl na kolena a na zem a společně si užíváme všech skopičin, které Míca neúnavně předvádí. Jediní komu je koťátko naprosto ukradené, jsou psi – přičichnou, oblíznou, překročí a důstojně odkráčí…
…byla velká rodinná výzva, zda je vyměnit nebo opravit. Pro mě jasná věc – opravit, já totiž miluju atmosféru starých věcí. A ke starým oknům jednoznačně patří háčkované záclonky, jinak by to prostě nebylo ono. Na opravě se podílela celá rodina, děda opravil dřevěné části a vyměnil prasklé tabulky, babi a Kačka natíraly a já jsem si je vydrhla a naleštila a pochopitelně uháčkovala záclonky. Velké díky všem šikovným a ochotným :-).
….dnes se stalo něco krásného, malé hříbě se nám narodilo, zamilovali jsme se do něho….Ano, byla to opravdu nádhera. Ráno, pod širým nebem a v náruči slunečních paprsků se narodilo naše první hříbátko – klisnička Ginevra…ahoj holka 🙂
…to je vždycky radostná událost pro naše psíky. Krásně romanticky zasněženou zahradu bleskově změní na oraniště. Běhají na všechny strany, válí se, doslova hubou pluhují sníh před sebou…. a co teprve na procházce venku, to jsou přímo cirkusácká čísla. Někdy mám strach, že si srazí vaz, ale jsou jak z gumy, vždycky to nějak vyberou…
Letošní zimu mám v černobílé kombinaci a je mi v ní moc fajn. Neplánovala jsem si tyhle barvy, prostě se mi tak hezky sešlo oblečení, kabát, kozačky i kabelka – jen rukavice chyběly. Už je mám taky 🙂 a jasně že vlastní výroby.
… jsou všechny moje letos upletené a letos dodělané rukavice. Některé exempláře jsem vyrobila už loni a teprve letos došla řada na dodělávky – ty já totiž na pletení nesnáším a odkládám je jako že až toho bude víc… Ještě dočistím troje a do nového roku můžeme s Kačkou vyrazit do zimy ….
Všem milým čtenářům přeji v novém roce 2016 stále ruce v teple..
Je neuvěřitelné, kolik věcí má kůň – tady vlastně klisna – no stejně jako ženská. Pochopitelně nemyslím jen ty věci, které potřebuje k životu, ale i ty zkrášlovací…
Dcera se rozhodla přestěhovat kobylku do jiného ustájení. Domluvila si půjčení koněbusu a domluvila si taťku jako technickou podporu k autu, kamarádku jako pomocnici k nakládání koně a mě jako doprovodné vozidlo. Tož jsme vyrazili do místa A pro přívěs, poté do místa B, kde jsme měli provést naložení. Nacouvání do úzkých vrat lemovaných zděnými sloupky proběhlo bez úrazu koněbusu i vrat. Následně holky vyrazily do stáje pro všechny věci. Když mi do mého čerstvě vypucovaného auta (příprava do servisu, kam šlo druhý den ráno) začaly cpát kýble, soudky, kbelíčky, plechovky, pytle, vaky, tašky, košíky všech možných tvarů a velikostí – vše patřičně obalené bahnem se slámou a hnojem – myslela jsem , že to se mnou sekne. Zaplnily prostor kufru i zadních sedadel téměř pod střechu.
Poté naplnily i druhé auto (ovšem fajnovějšími věcmi jako podsedlové deky, vodítka, lonže a sedlo) a pak následovalo naložení kobylky. Ta samozřejmě tušila, že jede pryč, takže se nám rozhodla nakládku osladit. Vždycky došla až k rampě přívěsu a pak zahnula do některé ze stran a my jsme všichni vláli za ní. No, komedie za všechny prachy. Nicméně na šestý pokus se to konečně povedlo.
Cesta zpět do bodu A – do nového ustájení proběhla hladce, akorát jsem musela mít všechna okénka auta otevřená až dolu abych se neudusila a za mnou letěl roj much. Odpoledne, když kobylka pobíhala po výběhu a seznamovala se s ostatními koňmi, já gruntovala a odsmraďovala auto. Ještě že je všechny miluju 🙂
…přestože bylo letos pekelný vedro a sucho, zahrada si s tím kupodivu poradila dobře. Jasně že jsme každý večer zalévali, ale protože máme jen studnu, museli jsme s vodou šetřit. Přednost dostala zelenina, bylinky a skleník. A krásné teplé letní večery lákaly k posezení s kamarády, což se neobešlo bez dobrého jídla a pití…
Hory , soutěsky, náhorní planiny a údolí . Hory jsou na ostrově vlastně všude. Jsou velké a obydlené i na neuvěřitelných místech. Malé vesničky jsou i na zdánlivě nedostupných svazích. Silnice k nim jsou klikaté a úzké, ale provoz je minimální, takže bohatě stačí. A výhledy – ty jsou naprosto fantastické…
Nejkrásnějším obdobím na chalupě je pro mě osobně červen. Pohled na rozkvetlé šumavské louky a vesnické zahrádky – jedním slovem nádhera… Dokázala bych sedět na kopci pod hruškou klidně celé hodiny a kochat se pohledem na krajinu…
Loudala jsem se loukou a na chvíli si lehla do trávy mezi zvonky a kominíčky, abych si užila tu jejich teplou vůni. Hned jsem měla společnost 🙂
Podvečerní romantika vzala za své, Riči je komik a ochotně se nechal fotit na všechny možné způsoby…takže zbytek dne se nesl v tomto duchu 🙂
…. klidnou krajinou, jdu sama s Káťou a se psy, povídáme si spolu a nikde ani noha… jen zpěv ptáků, šumění větříku ve větvích, sluneční paprsky ohřívající hlínu a první rozkvetlé keře a květinky. Něžná ruka přírody nás hladí po duši a ukazuje své křehké krásy….
Hafani jarní romantiku vůbec nevnímali, měli radost z volnosti a užívali si. Prohlédli všechna přilehlá křoví, zvětšili a přidělali pár děr na louce, aportovali asi stovků klacků a klacíků, osvěžili se koupelí v řece, vyváleli se mokří v jehličí a zblajzli celý obsah Káti pamlskovníku.
Velikonoce bez nádivky si u nás nikdo neumí představit a tak ji každoročně peču. Každý rok větší a větší. Letos už v pekáči na husu a opět zmizela jako blesk. Mám stařičký recept po prababičce, je velice jednoduchý a pořád bez úprav funguje. Jediné co bývá občas problém, je natrhat dostatek kontryhele. Letošní počasí zrovna nebylo přející a tak jsem sbírala lupínky po zahradě skoro dvě hodiny.
Recept : 0,5kg uzeného a 0,5kg vepřového masa (uvařit každé zvlášť, zchladlé nakrájet na drobno, vývar z vepř. masa schovat), 10 rohlíků (nakrájet na kostičky a pokropit studeným vepřovým vývarem), 10 žloutků, sůl a velkou hrst čerstvého kontryhelu (drobně nasekaného). Všechno promíchat v míse a nakonec opatrně v míchat sníh z 10 bílků. Těsto dáme do pekáče vysypaného jemnou strouhankou. Péct pomalu na 175st (horkovzdušná trouba) asi hodinu a půl.
V sobotu ráno jsem si přivstala a šla jsem obhlédnout co mají na farmářském trhu. Prošla jsem uličkou mezi stánky, ochutnala jsem a nakoupila vynikající ovčí a kozí sýry, domácí paštiku, chleba a sazeničky – medvědí česnek, rozmarýnu a pelyněk. Mezi stánky s dobrotama jsem objevila prodejce keramiky. Miluju keramiku a mám doma pěknou sbírku hrnečků různých tvarů i velikostí. Stokrát jsem se zařekla, že si už zádný další nekoupím… 🙂 haha – koupila. Byla to totiž keramika od Kočků z Veselí nad Lužnicí a mě se vybavila vzpomínka na prababičku a pradědu z Veselí, osobně jsem je už nezažila, ale znám je z mnoha vyprávění babičky. Doma jsem vytáhla staré fotky a prababičky parádní povlak na polštář s ručně háčkovanou krajkou ( tehdy ani jiná nebyla). Ráda se probírám těmi starými věcmi…
Naši chlupatí kámoši – Kira a Riči mají narozky. Místo dortu jsme jim připravili speciální psí sulc ozdobený mrkvičkou. Měla jsem trochu obavy, jestli jim to bude chutnat, protože obvykle baštěj syrové maso, ale neměli s tím žádný problém. Misky vyčistili bleskovou rychlostí, nezbylo ani kolečko.
Kira má letos 8 let. Žije s námi tři roky, takže její štěněcí fotka je převzata od bývalé chovatelky.
Ne právě přívětivé počasí mě vrátilo ze zahrady domů. Samozřejmě i zbytek rodiny. A začalo šumování lednice a špajzu… „Nebylo by něco malýho zub?“… Zalovila jsem ve svém letitém sešitě s recepty od mamky a od babiček : Jablková alias mokrá buchta je rychlovka a fakt moc dobrá. Základní recept lze vylepšit ořechy, rozinkami…
Co na ní potřebujete?
35 dkg hr. mouky, 35 dkg hrubě strouhaných jablek, 25 dkg cukru, 1 sklenku oleje, 2 celá vejce, 2 lžíce kakaa, 2 lžíce rumu, 0,25 l mléka, 1 prášek do pečiva ( a pak třeba rozinky, ořechy, brusinky….) – všechno smíchat a těsto nalít do vysypaného pekáče a péct cca 25min na 175st (horkovzdušná trouba)
Na upečenou horkou buchtu poklást na kostky nalámanou hořkou čokoládu (nebo čok. na vaření), až povolí tak jí nožem rozmazat po povrchu buchty a posypat kokosem nebo oříšky…
… navodilo doma velice příjemnou atmosféru. Jemná barvička tulipánů jako by sváděla boj zimy s očekávaným jarem…to jsou takové moje „nabíjecí“ okamžiky
Překvapilo mě, kolik lidí si peče doma chleba, rohlíky i housky. Prošla jsem staré kuchařky po babičce, recepty na internetu a pustila jsem se do pečení – a toto je první pokus o domácí chleba. Vzhledově i chuťově je povedený, jen je trošku nižší než by měl být… Nevadí, příští týden to zkusím zase.
jsou naši chlupatí miláčkové, bydlí s námi v domečku, ale přes léto bydlí venku. Je to pravda divné, ale já nedokážu odolat psím očím. V zimních dnech trávíme podstatně méně času venku na zahradě a hafani tím pádem sedí stále za oknem a pozorují nás…a packují okna…
hnědopes je Kira a černopes je Riči
nejlepší venkovní pelíšek … no ještě že je miluju…
