Díky, že jste navštívili můj web. Jmenuji se Romana a baví mě ruční práce – háčkování, pletení. Mám ráda zahradu a přírodu. Zajímám se o výrobu domácích potravin podle receptů našich babiček.
A jsem v tom zase. Zase po třiceti letech pletu a háčkuji pro malý dítě. Docela mě potěšilo, že jsem to nezapomněla. Sice mám trošku problém s velikostí, ale na internetu se dá dohledat skoro všechno. Zaplať Bůh za něj. Oprášila jsem jehlice, nakoupila vlny a pletu mrňavý ponožky. Je to sranda práce, ponožka za večer :-). Poslední projekt byla čepice s bambulí a nákrčník. Pár večerů háčkování a párání ( asi stokrát) až se mi to podařilo trefit na správnou velikost. Malá slečna si svůj první ručně dělaný model pochvaluje (pravila její mamka). Mám radost. Už mi svrbí ruce na další motání. Škoda že těch zimních čepic neunosí víc 🙂 za jednu zimu.
… konečně, a konečně je také k jídlu. Trvalo to dlouho, než jsem se odhodlala přihlásit na kurz pečení. Mnoho domácích pokusů ze všech možných receptů vždy končilo stejným výsledkem – totiž nepoživatelnou lepivou hmotou ve tvaru placky nebo skoro placky. Odhodlání k pečení prostě nestačilo a tak přišel na řadu odborný výklad a vedení, možností osobně si vyzkoušet, jak se s těstem správně pracuje. Byl to moc fajn den s partou prima lidí a velmi milou paní pekařkou a jejím manželem. Díky jejich radám dokážu konečně péct svůj vlastní domácí kváskový chleba a pokaždé se povede 🙂
Na cestě po severních Čechách, jsme potkávali na poli hromady cukrové řepy. V našem kraji se už téměř nevyskytují. Manžel nám hned v autě vyprávěl, že babička běžně vařila sirob. Samozřejmě to hned upoutalo moji pozornost. To musím zkusit. Jenže kde vzít řepu? Hromady na poli se přímo nabízely, ale jsme staří poctivci a krást se nám nechtělo. Naštěstí i dnešní zemědělci ztrácejí své plody po cestě a ve škarpách… tož máme čtyři kusy zachráněných bulviček.
Překvapilo mě, kolik lidí se vaření sirobu zabývá. Prostudovala jsem mnoho receptů a návodů na internetu, lišily se minimálně. Rozhodla jsem se pro dva postupy, mám přece čtyři řepy, nakonec porovnám výsledky, a přístě už budu vařit „na jisto“. Nakonec byl výsledek obou postupů skoro stejný 🙂
Základem je samozřejmě bulvy dokonale omýt (drbala jsem je kartáčkem) a oloupat – škrabkou na brambory to docela šlo.
Další fáze je nastrouhat řepu na plátky nebo nudličky – žijeme v moderním světě – budeme strouhat pomocí robota, čili je nutné bulvy nakrájet na menší kusy. Jde to těžce, řepa je dost tvrdá.
Nastrouháno, obě řepy se vejdou do velkého kastrolu na polévku, zalito vodou a vaříme na mírném „ohni“ (na elektrickém vařiči :-)) první várku. Po hodině sléváme první vývar do připravené nádoby. Řepu zaléváme další vodou a opět vaříme. Postup opakujeme třikrát.
Vzniklý vývar ze všech várek dál pomaličku vaříme, mícháme a hlídáme. trvá to poměrně dlouho, já jsem s redukováním strávila čtyři hodiny. Barva vývaru se pomalu mění ze světle béžové na medovou, a krásně to voní… Výsledná hmota je medové konzistence, příjemně sladké chuti a vůně. Hlavně pozor ke konci, je třeba stále hlídat a míchat, připaluje se!
Podle pokynů receptů jsem hotový sirob nalila do skleniček (ze čtyř řep vznikly tři skleničky sirobu) a zavařila. Takto by měly vydržet minimálně do příští úrody. Jaké máte zkušenosti se sirobem vy? Vařily jste jej nebo z něj vaříte či pečete?
… je nový člen naší velké rodiny. Do naší smečky australských ovčáků přibyla chihuahua, krátkosrstá zrzka, slečna Ariana.
… heboučké psí miminko, fotka ještě od maminky v Bruntálu …
… slečna Arča v nové bundě, kterou dostala na cestu od maminky do svého nového domova . Je to pro nás novinka, oblékat psa na procházku, ale musím uznat, že jí to moc sluší …
… na koňské hlavy, těch není nikdy dost. Zvláště, pokud máte doma víc koníků, tak jako my. Baví mě vymýšlet nové vzory a kombinovat barvy a materiály tak, aby byly čabraky hezké, nekousaly, větraly a daly se snadno udržovat.
Na černého koně se barevně hodí skoro všechno, horší je to se strakatým. U nich se mi osvědčil jednoduchý a drobný vzor.
… naše modelka Jane je připravena na vyjížďku v tyrkysové soupravě ..
… modelka, která se velice nerada fotí, jelikož už by moooc chtěla běhat po louce …
… tady jsem zkoušela čabraku s výrazným centrálním vzorem, je to trošku pracnější, ale výsledek se myslím povedl …
… a ještě jeden typ, tentokrát verze pro poničky …
Odjakživa mám problém s vyhazováním věcí, všechno co nějak dosloužilo mám potřebu přetvořit na další využití. Myslím, že je to dědičné, protože moje babička i mamka to měly úplně stejné. Obě do nekonečna přešívaly oblečení, přeplétaly svetry a když už to nešlo nosit, vyráběly tašky na nákup, utěrky apod… Já už sice oblečení nepřešívám, ale třeba staré povlečení nebo prostěradla zpracovávám dál, sedáků, koberečků a předložek není nikdy dost.
sedáky háčkované ze starého povlečení na dvě postele, celkem vyjde 5 kusů
z látky nastříhám (trhání se mi neosvědčilo) pruhy o šířce cca 3cm, pokud možno co nejdelší, aby se nemusely mockrát spojovat
začínám od středu magickým kroužkem a pokračuji dokola krátkým sloupkem
od druhé řady háčkuji krátkým sloupkem za zadní očko, jednotlivé řady neukončuji, jedu pořád dokola
nakonec ostříhám trčící nitky
a je to hotové, můžeme si sednout 🙂
a jak to děláte vy? … nějaké nápady.. podělíte se ?
… prodloužený víkend v hlavním městě byl krásný a v mnoha ohledech i poučný. Nikdy jsem ještě nebyla ve Španělsku, takže jsem byla plná očekávání. Madrid je opravdu metropole se vším všudy, mraky lidí, rušná doprava, neustále nacpané metro, krámečky, obchody a hospůdky téměř na každém kroku. Život tady pulzuje téměř bez přestávky, každý den, každou noc…. a přesto je všude čisto, uklizeno, lidé přívětiví a usměvaví, bylo nám s nimi dobře. Jediný problém nastal v komunikaci, jelikož jen velmi malá část místních lidí dokáže hovořit jinou řečí než španělsky a to bez rozdílu věku. Nicméně ani toto nebylo nepřekonatelné, protože všichni mají vůli se „jakkoli domluvit“ třeba i rukama nebo krásnou směsí slov – kus německy, kus anglicky, italsky…co kdo uměl nebo si vzpomněl. Ve muzeích a veřejných budovách dbají na bezpečnost, všichni návštěvníci musejí projít rámem a nechat si tašky zkontrolovat rentgenem, což trochu zpomaluje vstup, ale člověk se pak může poklidně kochat a nic mu nehrozí :-). Uprostřed města jsou velké parky, pečlivě udržované a plně využívané k procházkám i ke sportovním aktivitám. Jak vidno, tak i velká města mohou být příjemným místem k žití 🙂
… jsou velice jednoduché a rychlé. Pokusila jsem se vytvořit malý foto návod, snad bude srozumitelný. Koberečky vytvářím ze starých froté prostěradel, které nastříhám na pruhy šířky cca 3cm. Pruh stříhám po obvodě prostěradla směrem ke středu, čímž vznikne nekonečný pás. Spojovací materiál používám starý dobrý chemlon, protože je velice pevný a nedá se přetrhnout. Pak už jen háček do ruky a můžeme začít. Volný konec froté pruhu začneme obháčkovávat krátkými sloupky a mezi nimi děláme tři řetízková oka. Zhruba po třech sloupcích začneme pruh zatáčet a přiháčkujeme jej opět krátkým sloupkem, který vpichujeme pod řetízková oka mezi sloupky. A tak pořád dokola, až se dostaneme na požadovaný průměr koberečku. Nakonec vyrobíme střapečkový okraj. Froté pruh nastříháme na cca 10 cm dlouhé díly, které protahujeme pod chemlonovými řetízkovýni oky, která tvoří spojení koberečků. Dílky jeden vedle druhého protáhneme a na každém uděláme jednoduchý, obyčejný uzel a utáhneme.
… zase zkoušet něco nového, pořád a pořád. Tentokrát v tom má prsty naše Kačka, protože mi k narozeninám koupila kurz předení vlny. Přijela k nám domů velmi milá paní, přivezla kolovrátek i vlny a začala výuka. Vypadalo to úplně lehce a jednoduše, chomáč vlny se v prstech paní učitelky krásně stáčel do hladké, slabé a stejnoměrné nitky. Ovšem v okamžiku, kdy jsem si sedla ke kolovrátku já, vlna se trhala, puckovala a vůbec mi to nešlo. Další kámen úrazu bylo šlapání, kolo se mi pořád vracelo do protisměru. Sečteno, podtrženo – katastrofa. Po několika hodinovém úsilí a velké trpělivosti paní lektorky se mi podařila vytvořit jakási nitka, která po seskání vypadala jako pěkné buklé. Po tomto vítězství nad souhrou práce nohou a rukou, jsem držela v ruce něco, co najednou dávalo smysl, něco co jsem sama vytvořila a lze z toho plést …. to byl úžasný pocit. Myslím, že nutně, ale opravdu nutně potřebuji svůj vlastní kolovrátek. Bez toho už nemůžu existovat 🙂
… v Salzburgu mají příjemnou vánoční atmosféru. Všude voní dobroty, svařák a punč…kam se pohnete. Jediné mínus je, že je všude hodně lidí, takže se člověk neustále s někým postrkuje. Ovšem mimo město, v okolních vesnicích či městečkách, dokonce i na hradech pořádají malé komorní trhy. Tam většinou turisté nejezdí, a tak je tu milo a klidno. Lidé se scházejí, popíjejí a ochutnávají a hlavně si spolu povídají. Žádný nákupní shon, nervozita.. Moc se mi to líbilo.
…dorazila. Ideální čas na to, aby se člověk věnoval svým zábavám. Pěkně v teple a v pohodlí obýváku si tak všichni večer posedáváme se sklenkou vína, já samozřejmě s háčkováním záclonky nebo s korálky a u nohou nám pospávají hafani a kočky. Idylka. Užívám si toho co se do mě vejde 🙂
…to byla výzva. Dlouho už jsem se na ni chystala, ale vždycky to z nějakého důvodu nevyšlo. Buď nebylo dost šípků nebo jsem je nestihla včas natrhat….až letos se to povedlo. Kolem chalupy je mnoho šípkových keřů a všechny do jednoho byly přímo obalené krásnými, velkými šípky. Čapla jsem košík, rukavice, nůžky a vyrazila jsem do terénu. Manžel vida moje nasazení neodolal a šel mi pomoci. Rukavice byly samo sebou k ničemu, tak jsme obětovali holé ruce. Asi po hodince jsme měli košík plný. To pravé peklo nastalo až doma. Prostudovali jsme staré i nové kuchařky, pročetli jsme rady, recepty a návody na internetu. Staré kuchařky radily šípky pečlivě očistit, rozkrojit a vnitřek také pečlivě vyčistit. Nové recepty postup zkrátily jen na vnější očistu a zbytek rozemlít či rozmixovat. Šli jsme s dobou a milé plody jsme pomleli a vařili. Hmota to byla krásná a voňavá – a plná zrníček. Dle moderních rad jsme začali pasírovat a cedit. Vůbec to nešlo. Po třech dnech pasírování jsme se dobrali jakž takž hladké marmelády. Dnes už vím, že ty staré hospodyňky měly zase pravdu, v kuchyni se toho moc ošidit nevyplatí. Takže příště (pokud ještě někdy nějaké bude) si rozhodně dám tu práci s vyčištěním i vnitřku plodu. Ta piplačka za to rozhodně stojí.
… mě úplně pohltila. Svět maličkatých a ještě menších skleněných korálků, svět barev, jejich kombinací a důmyslných vzorů. Opravdu titěrná, ale dokonale uklidňují práce ( alespoň pro mě určitě). Háčkuju všude – v autě, doma, venku, na pláži – jednoduše tam, kde vzniká nějaký nevyužitý časový prostor. Po večerech navlékám mnohametrové návleky korálků, abych byla stále připravena h á č k o v a t ! Technika háčkovaných dutinek není složitá, zvládne ji každý, kdo umí uháčkovat krátký sloupek. Drobet horší je návlek korálků, dodržet správné pořadí a počet korálků, zejména pokud si vyberete složitější vzor dutinky. Já zatím volím jednodušší vzory :-). Na internetu je spousta návodů a vzorů, vybere si opravdu každý, má to jen jedinou chybku – prostě se to nedá všechno stihnout 🙂
… a tento nápad jsme měli evidentně pouze my. V lese a okolí nebyla ani noha. Jen krávy se pásly v ohradě a zvědavě si nás měřily. Obloha byla temná jako bubák, co chvíli pršelo, ale bylo teplo. Vyzbrojeni gumovkami a nepromokavými bundami jsme se vnořili do lesa. Svěží vzduch provoněný mokrým jehličím, sem tam sluneční paprsek kreslil obrazce mezi stromy…. přímo lázně pro tělo i duši. Rozdělili jsme se na menší polovinu, která šla hledat do mlází a na menší polovinu (mě), já šla do vysokého lesa. Našla jsem na pasece jahůdky a borůvky, ale jinak ani prašivku. Zbytek výpravy byl výrazně úspěšnější, měli košíky do půlky plné klouzků a dokonce našli i jednoho špičníka.
… trávíme dovolenou moc rádi. Projíždět se po prašných cestách a sledovat krajinu, vesničky, rozkvetlé nebo čerstvě posekané louky, navštěvovat hrady a zámky to je moje… Ne že bych nejezdila do zahraničí a k moři, ale ty naše české vísky jsou prostě srdeční záležitost. Letos jsme se ubytovali v Hořičkách u Jaroměře. Krásná vesnička na kopci, krásné bydlení na statku, kde paní domácí vyráběla sýry, tvaroh a máslo. A také s nimi krmila své hosty a to byla fakt ňamka. Posilněni vynikající domácí snídaní jsme vyráželi do terénu. Nemohli jsme opominout Babiččino údolí a zámek Ratibořice, ani Kuks a skalní betlém. Díky krásnému počasí bylo všude poměrně dost lidí, takže focení bylo náročné, pořád byl někdo v záběru :-). O to víc jsme se věnovali rozkvetlým parkům, krásám přírody a nápadům šikovných lidí se smyslem pro humor.
pohled směr Česká Skalice
pravý, nefalšovaný domácí jahodový blboun s domácím tvarohem a máslem
Ludrův mlýn nedaleko zámku Ratibořice
hrnkoplot u mlýna
Staré Bělidlo
…když je v mapě napsáno Červený most a on je opravdu červený …
… tentokrát jsem zpracovala staré froté prostěradlo. Začala jsem stříhat po obvodu proužek asi 1-1,5cm široký a pokračovala až do středu – v nekonečné spirále. Vznikl mi tak dlouhý proužek v celku. Nastudovala jsem na internetu možné využití tohoto materiálu, je tam toho fakt hodně. Mě zaujaly koberečky před umyvadlo, které se vyrobí obháčkováním froté proužku do spirály za pomoci provázku nebo silné příze. Já jsem použila můj oblíbený chemlon. Je to pevný materiál, takže by to mohl krásně udržet vcelku. Z jednoho prostěradla na dvojpostel jsem uháčkovala dvě předložky – jednu kulatou a jednu oválnou. Ze zbytku jsem ještě vyrobila po obvodě malé střapečky. S výsledkem jsem moc spokojená, předložky jsou krásně měkké a velmi příjemné na dotek, mohu to všem nadšencům klidně doporučit.
…jsme strávili na chaloupce. Počasí sice za moc nestálo, ale v chaloupce bylo zatopeno, v kamnech praskala polínka …a bylo tam moc fajn. Sešli jsme se celá rodina, ženský barvily a malovaly vajíčka, chlapi popíjeli, cpali se nádivkou a chlebíčky a pletli pomlázky. Pondělní ráno začalo šupačkou a štamprličkou Borovičky, následovala bohatá snídaně – uzené s křenem, nádivka, vajíčka, kyselé okurky, domácí chleba ….
…je tady. Po mrazivé zimě je obzvláště vítáno. Už se mi stýskalo po sluníčku, teplíčku a vrtání se v zemi. Asi to taky znáte, probouzející se příroda přímo láká, aby se člověk zvedl z křesla a začal hrabat, kopat, rýt a večer si pak mazat bolavé tělo :-). Naše léta letoucí opomíjená zahrada je doslova nekonečná pro zahradnické aktivity a bude nám dlouho trvat, než ji upravíme k obrazu svému. Zakoupila jsem nové stromky a pár macešek a vrhly jsme se s Kačkou do zahrady. Z každého kousku, který se nám podaří upravit a osázet máme fakt velikánskou radost.
Kamkoli já cestuji, ať už na dovolenou, na kola nebo na chalupu, vždycky s sebou táhnu počítač nebo tablet, foťák a spoustu kabelů jako příslušenství. Dále pak se mnou putuje háčkování nebo pletení, takže když to shrnu, mám s sebou kupu drobných věcí, které se mi v tašce, kufru či batohu vždycky někam zatoulají a nebo poškrábou. No a jako správný háčkovací maniak jsem si začala vyrábět taštičky, futrálky a návleky , které mojí situaci doufám vyřeší. Jako první přišel na řadu „futrál“ (oblíbené slovo mého táty)- na tablet. Po dvojím párání jsem konečně vystihla správnou velikost, všila jsem dvoucestný zip vypáraný ze staré bundy (protože já skoro všechno recykluji) a ozdobila jsem jej dvěma kytičkami. Na fotce působí trošku šišatě, protože jsem ho vyfotila prázdný bez tabletu :-), tak mi to prosím promiňte…
… a všichni se pořád chumláme do svetrů, šál a rukavic. Koníci hrabou ve sněhu a hledají čerstvou travičku a kloužou se na zamrzlých loužích ve výběhu. Sem tam na nás jukne sluníčko, asi abychom na něj nezapomněli a to pak honem postáváme s hrnkem kávy nebo čaje v jeho paprscích a libentíme si. Už aby bylo jaro…
…hrnek ve svetru – jednak nevystydne ta dobrota uvnitř a jednak nezebou prsty…
…použila jsem tuniské háčkování, protože vytváří pevný úplet a dobře drží tvar …
…jedu v háčkování záclonek. Tentokrát je ale maličká změna, nebude to celá záclonka. Rozhodla jsem se vyrobit dvě římské rolety na kuchyňská okna. Na spodní části bude zubatá krajka a pak někde uprostřed krajkový pás. Zatím mám hotové zubaté krajky a usilovně háčkuji pásy.
…tak po celý rok – říkávala moje babi. Z toho plyne, že já budu celý rok plést a háčkovat 🙂 , protože jsem právě jsem dokončila další exemplář nákrčníku. Tentokrát ze šedé, melírované, mohérové příze. Nepravidelně jsem prohazovala jednoduché vzory, aby fungovaly oboustranně a úplet nepůsobil moc nudně.
..kocouří systematická kontrola průběhu prací …
…kontrola hebkosti…
…ještě kousek romantiky z naší koňské chaloupky…
Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, pohody a veselou mysl po celý rok 2017 přeji všem 🙂
…nedorazily, tak jsem je uháčkovala. Nejsou sice tak dokonale krásné, něžné a chladivé, ale oko potěší. Na svátečně prostřeném štědrovečerním stole navodily křehkou zimní atmosféru.
….na zimu prostě miluju. Moji zásobu koupených a vlastnoručně pletených či háčkovaných zachumlánků rozšířil další kousek, pochopitelně vlastní výroby. Tentokrát jsem zvolila melírovanou přízi Felia v černo-rudé barvě, značky schoeller+stahl, a pletla jsem na velkých jehlicích oboustranně hladce. Úplet je krásně pružný a nákrčník příjemně drží na krku.
….to není žádný vtípek, tak se u nás doma říká ponožkám z Chemlonu. Skleněnky jsou velmi oblíbené hlavně proto, že pěkně drží no noze a nikam se neposunují, a jednak proto, že jsou téměř nezničitelné. Opravdu vydrží hodně dlouho. Pletla je moje babička, pak mamka a když došly zásoby začala jsem i já. Mile mě překvapilo, že se Chemlon ještě vyrábí a prodává. Hned jak přišla „vlna“, pustila jsem se do motání a první pár je na světě. Kačka je hned vyzkoušela do svých jezdeckých gumovek ke koníkům a dostala jsem pochvalu, že se mi povedly skoro tak, jako by je pletla babi :-).
…a tak to u nás teď vypadá skoro všude, takže gumovky jsou nezbytné při každém kroku….
…jasně že výhradně přírodními produkty. Každý rok, pravidelně sušíme šípky, lipový květ (letos jsem to nestihla), nakládáme zázvor spolu s medem a citronem do slivovice – tzv. odčervovadlo (za název děkujeme do Kadova), vyrábíme česneková antibiotika, bezinkovou šťávu a louhujeme bezinkový květ rovněž ve slivovici. To se to pak krásně provádí prevence a popřípadě i stoná…
…co jsem dělala v létě, jestli mám napleteno do zásoby, tak klidně můžu říci – ano. Mám plnou ošatku teplých ponožek a stále ještě pletu další a další.. Letos mám jen samé „praktické“, prostě úplně obyčejné, bez barev a vzorů. Ty já osobně mám úplně nejradši. Poslední kousky jsou ještě teplé, dokončené o víkendu.
…ani psi, ani kočky nesmí do postele..ani na chalupě…zákazy jsou evidentně jen proto, aby se mohly porušovat…
…v klídku a bez spěchu si užívám konec léta a začátek podzimu. Trhám švestky, hrušky, jablka a vyrábím povidla, kompoty, peču koláče…prostě pohoda. Užívám si našich koníků, než se nám rozběhnou do světa. Užívám si lotrovin naší malé loupežnice Micky – všudybylky, komika, demoliční čety a mazlíčka.
…jsem otrhala, vyloupala a nasušila, ale žádný krásný šaty v nich nebyly. Asi nejsem správná Popelka a nic si nezasloužím :-). Přesto se ale jedno velké překvapení konalo, naše okrasné lískové keře měly oříšky! Před sedmi lety jsem zakládala zahradu kolem domku a zasadila jsem si okrasné lísky jako živý plot. Sedm let byly opravdu pouze okrasné, ale letos jsou doslova obalené oříšky. Od rodiny jsem pochopitelně dostala pochvalu, jaká jsem „šikovná“ zahradnice… Tak jsem zvědavá, jak to dopadne příští podzim 🙂
Tenhle košík oříšků pochází z chalupy, tam jsou úplně obyčejné lísky, které si na nic nehrají…
…pro naše koníky, to je teď moje nové háčkování. Kačka mi půjčila dvě velikosti čabrak – na velikýho koně a na poníka – no a já se teď pokouším trefit do velikostí a tvarů. Toto jsou moje prvotiny:
Tahle bude pro poníka, ale ještě musíme „vychytat“ velikost uší, což je sranda, protože naše Beliska nejenže nepostojí chvíli v klidu ale hlavně neustále hýbe ušima do všech směrů 🙂
… je vždycky pracovní. Ať si člověk naplánuje a navymýšlí co chce, dopadne to (alespoň u nás) vždy stejně. Letos to ale bylo přece jenom trochu jiné, dodělávali jsme stáje a výběhy pro naše koníky, abychom je mohli převézt konečně domů a už se nemuseli nikdy nikam stěhovat. Udělat ze stařičkého chléva pěknou stáj pro koně byl opravdu velký úkol, ale nadšení naší Kačky nás vždycky dokázalo zase „nahodit“ a pokračovat. Výsledek už se začíná dostavovat. Koníci jsou už doma a ve stáji finišujeme – děkujeme všem pomocníkům, kteří nám pomohli skutkem, radou, nářadím a veselou myslí…
…spalo v botě… jo to určitě 🙂 naše milé malé kotě spí naprosto kdekoli a v jakékoli pozici. Kačka opatřila našemu kocourovi kočičku jako kámošku, prý aby mu doma nebylo smutno a měl si s kým hrát. Po třech týdnech to vypadá tak, že kocour se po zemi skoro nevyskytuje a žije převážně na skříňkách a skříních, na pračce atd. – prostě v bezpečné výšce před malou teroristkou Micinkou. Zbytek rodiny naopak klesl na kolena a na zem a společně si užíváme všech skopičin, které Míca neúnavně předvádí. Jediní komu je koťátko naprosto ukradené, jsou psi – přičichnou, oblíznou, překročí a důstojně odkráčí…
…byla velká rodinná výzva, zda je vyměnit nebo opravit. Pro mě jasná věc – opravit, já totiž miluju atmosféru starých věcí. A ke starým oknům jednoznačně patří háčkované záclonky, jinak by to prostě nebylo ono. Na opravě se podílela celá rodina, děda opravil dřevěné části a vyměnil prasklé tabulky, babi a Kačka natíraly a já jsem si je vydrhla a naleštila a pochopitelně uháčkovala záclonky. Velké díky všem šikovným a ochotným :-).
….dnes se stalo něco krásného, malé hříbě se nám narodilo, zamilovali jsme se do něho….Ano, byla to opravdu nádhera. Ráno, pod širým nebem a v náruči slunečních paprsků se narodilo naše první hříbátko – klisnička Ginevra…ahoj holka 🙂
…na chalupě už potřebují nutně opravit. Postavila jsem se k tomu po svém – začala jsem s háčkováním nových záclonek. Samozřejmě, že jsem sklidila posměch od rodiny, ale mě to nevadí. Já se totiž znám a vím, že mi to bude poměrně dlouho trvat, než je doháčkuju. Jsou totiž celkem čtyři a jsou docela velké. Hodlám být připravena na ten okamžik, kdy okna budou opravená a natřená a já si ty záclonky hned slavnostně pověsím 🙂
…našich starých povlečení na sedáky mě napadla v tom okamžiku, kdy jsem courala po internetu a uviděla jsem paní, která dělala ze starých džínsů koberečky. Ty já moc nemusím, ale sedáků na zahradě není nikdy dost , alespoň u nás. Nejdřív jsem se snažila pruhy látky stříhat, ale za chvíli jsem necítila ruku, tak jsem plynule přešla k trhání, což šlo podstatně rychleji a s menší námahou. Navíc byly pruhy rovné a stejnoměrné. Pak už následovalo pár pokusů s velikostí háčku a volbou sloupků. Vzor jsem rychle vzdala, ve strakaté látce se ztratil a nebyl vidět. Zvítězily dlouhé sloupky.
…to je vždycky radostná událost pro naše psíky. Krásně romanticky zasněženou zahradu bleskově změní na oraniště. Běhají na všechny strany, válí se, doslova hubou pluhují sníh před sebou…. a co teprve na procházce venku, to jsou přímo cirkusácká čísla. Někdy mám strach, že si srazí vaz, ale jsou jak z gumy, vždycky to nějak vyberou…
Letošní zimu mám v černobílé kombinaci a je mi v ní moc fajn. Neplánovala jsem si tyhle barvy, prostě se mi tak hezky sešlo oblečení, kabát, kozačky i kabelka – jen rukavice chyběly. Už je mám taky 🙂 a jasně že vlastní výroby.
…k snídani se poněkud nepovedly. Recept sice hlásal, že je jednoduchý a určený pro úplné začátečníky, ale nebyl. Rohlíky po upečení byly maličké a tvrdé. Celoodpolední hledání na internetu přineslo své ovoce v podobě video návodu s receptem. Druhý den k snídani už byly povedené, krásné a opravdu vynikající. Jen se zaprášilo a byly fuč …
… jsou všechny moje letos upletené a letos dodělané rukavice. Některé exempláře jsem vyrobila už loni a teprve letos došla řada na dodělávky – ty já totiž na pletení nesnáším a odkládám je jako že až toho bude víc… Ještě dočistím troje a do nového roku můžeme s Kačkou vyrazit do zimy ….
Všem milým čtenářům přeji v novém roce 2016 stále ruce v teple..
Kirá má bolavá záda a na veterině nám doporučili udržovat psíka v teple. To se snadno řekne ale hůř u venkovního psa provede. Jednak o pobyt v teple domova naprosto nestojí, a jednak je jí doma horko. Tož jsme vyrazili do psích potřeb a koupili jsme krásnou bundu kostkovanou, s kožíškem kolem krku. Moc jí to slušelo, fakt parádnice. Hned jsme jí do bundy navlékli a jeli jsme domů. Z auta vyletěla jako raketa a upalovala na zahradu ukázat se Ričimu. Byl natolik nadšený, že Kiru hned povalil na záda a začala válenice na všechny strany. Krásná bundička během deseti minut vypadala jako by byla ze smetiště. Rázem jsem pochopila, že budeme potřebovat oblečky minimálně dva – jeden na zahradu jako pracovní a jen na procházky – fajnovej. Jenže bundička není na velkého psa úplně laciná věc. Zakoupila jsem tedy látku na batohy – nepromokavou, pak flecovou deku, suché zipy a prádlovou gumu. Nový obleček jsem obkreslila na papír abych získala střih . Pak už to bylo jednoduché, kostkovaná bunda sloužila jako mustr. Do večera byla hotová.
Zima se pomaličku přibližuje a já začínám plést nové rukavice. Už jich mám sice pěknou krabici, ale pořád mám nové nápady a potřebu je realizovat. Vlastním velikou bednu plnou zbytkových klubek a klubíček všech možných vln, což je senzační zásobárna a já jí ráda a často využívám. Takže teď zase budu po večerech cinkat jehlicemi …
… rituály jsou tady zas. Letos se opět vrháme do nakládání zelí a jelikož se nám loni velice povedlo, tož letos jsme si nechali nakrouhat hned 25kg. Naše „stará“ kadečka ale takový objem nepobrala a tak jsme vyštrachali ještě kameninový hrnec. Štouchání jsme si ještě proložili domácí meruňkovicí a tak nám šla práce od ruky jedna radost.
Je neuvěřitelné, kolik věcí má kůň – tady vlastně klisna – no stejně jako ženská. Pochopitelně nemyslím jen ty věci, které potřebuje k životu, ale i ty zkrášlovací…
Dcera se rozhodla přestěhovat kobylku do jiného ustájení. Domluvila si půjčení koněbusu a domluvila si taťku jako technickou podporu k autu, kamarádku jako pomocnici k nakládání koně a mě jako doprovodné vozidlo. Tož jsme vyrazili do místa A pro přívěs, poté do místa B, kde jsme měli provést naložení. Nacouvání do úzkých vrat lemovaných zděnými sloupky proběhlo bez úrazu koněbusu i vrat. Následně holky vyrazily do stáje pro všechny věci. Když mi do mého čerstvě vypucovaného auta (příprava do servisu, kam šlo druhý den ráno) začaly cpát kýble, soudky, kbelíčky, plechovky, pytle, vaky, tašky, košíky všech možných tvarů a velikostí – vše patřičně obalené bahnem se slámou a hnojem – myslela jsem , že to se mnou sekne. Zaplnily prostor kufru i zadních sedadel téměř pod střechu.
Poté naplnily i druhé auto (ovšem fajnovějšími věcmi jako podsedlové deky, vodítka, lonže a sedlo) a pak následovalo naložení kobylky. Ta samozřejmě tušila, že jede pryč, takže se nám rozhodla nakládku osladit. Vždycky došla až k rampě přívěsu a pak zahnula do některé ze stran a my jsme všichni vláli za ní. No, komedie za všechny prachy. Nicméně na šestý pokus se to konečně povedlo.
Cesta zpět do bodu A – do nového ustájení proběhla hladce, akorát jsem musela mít všechna okénka auta otevřená až dolu abych se neudusila a za mnou letěl roj much. Odpoledne, když kobylka pobíhala po výběhu a seznamovala se s ostatními koňmi, já gruntovala a odsmraďovala auto. Ještě že je všechny miluju 🙂
…přestože bylo letos pekelný vedro a sucho, zahrada si s tím kupodivu poradila dobře. Jasně že jsme každý večer zalévali, ale protože máme jen studnu, museli jsme s vodou šetřit. Přednost dostala zelenina, bylinky a skleník. A krásné teplé letní večery lákaly k posezení s kamarády, což se neobešlo bez dobrého jídla a pití…
… na kole, to je paráda. Tentokrát jsme zvolili Modravu. Vzhledem k tomu, že nejmladšímu členu jsou čtyři roky a část cesty se vezl s kolem na tyči a část cesty jel sám, vybrali jsme trasu z Antýglu na Březník a zpět. Je to velmi příjemná cesta s mírným, ale soustavným stoupáním. Pokochali jsme se pohledem na Vchynicko-Tetovský kanál, přejeli jsme Hradlový most a pokračovali jsme po silnici na Modravu. Po občerstvovací přestávce pokračujeme podél Modravského potoka. Pochopitelně jsme nevynechali koupel v jeho pekelně ledové vodě, malej ďáblík se přesně dle našeho očekávání vyráchal v oblečení :-). Naštěstí jeho osobní tým byl vybaven několika sadami náhradního oblečení, takže jsme mohli pokračovat bez jakékoli újmy dál. Pod Březníkem jsme se pokochali pohledem na chatu a naproti na Lisý. Ještě jsme se vyhecovali vyjet úplně až k chatě, ale tam bylo zavřeno a pouze nějaký pán tam prodával turistické známky. Osvěžili jsme se tedy vlastními teplými nápoji. Cestu zpátky jsme jeli pomaličku, protože ďáblík jel sám a musel pořád brzdit, aby se mu to moc nerozjelo. Zvládl to bezvadně bez pádu až na Modravu, pak byl opět připojen na tyč. Zbytek cesty nás popoháněl, že má hlad a těší se na řízek – a tomu se nedá odolat 🙂
Pohled na Vydru z hradlového mostu
Modravský potok
pohled na Březník
pohled na Lisý
večer v Hartmanicích, sledujeme letecký balonový provoz
Konečně máme úrodu meruněk. Po šesti letech první. Oba stromy byly obalené tak, až se některé větve začaly lámat. Všichni členové rodiny dlabali meruňky podle chuti rovnou ze stromu, prostě senzace. Čerstvě utržená meruňka je prostě dobrota všech dobrot :-), jenže přímé ujídání nestačilo a do plodů se začaly nabourávat vosy a včely. Těch je letos taky požehnaně, alespoň u nás určitě.
Nastoupili česáči s košíky a ponořili se do větví mezi bodavý hmyz, kupodivu nikdo nedostal zásah žihadlem…
Domácí marmeláda je opravdu poctivá, sice holt je to patlání a binec v kuchyni, ale odměna je sladká
Do marmelády používám želírovací cukr, obvykle ho kupuju doma v Čechách, ale objevila jsem ho i u sousedů v Německu a zírala jsem za jakou cenu se prodává tam 🙁 , bohužel za opravdu velmi výrazně menší… a přitom je úplně stejný…
Samozřejmě knedlíky nemůžeme vynechat, uvařila jsem jich několik várek. Recept na těsto mám od mojí tchýně. Je jednoduchý a s těstem se dobře pracuje, protože se nelepí a při vaření knedlíky nepraskají.
30 dkg hrubé mouky, 1/4 l mléka, 1 lžíce oleje, špetka soli – smíchat a svařit na hodně hustou kaši, hotová dělá bubliny, pak nechat zchladit
do zchladlé kaše přidat 2 celá vejce a hrubou mouku podle potřeby tak, aby těsto bylo vláčné
vařit na mírném plameni, hotové knedlíky se zvednou ode dna a začnou plavat
…ani na včelky jsme nezapomněli, nechali jsme jim pár meruněk do sosáčku…
Hory , soutěsky, náhorní planiny a údolí . Hory jsou na ostrově vlastně všude. Jsou velké a obydlené i na neuvěřitelných místech. Malé vesničky jsou i na zdánlivě nedostupných svazích. Silnice k nim jsou klikaté a úzké, ale provoz je minimální, takže bohatě stačí. A výhledy – ty jsou naprosto fantastické…
Na Krétě se nachází mnoho kostelů, kostelíků, kapliček a klášterů. Obvykle jsou velmi opečovávané, nabílené či krásně malované. Mnoho z nich je veřejně přístupných a tudíž turisty hojně navštěvovaných. Opravdu je na co koukat. Vnitřní výzdoba kostelíčků a kapliček je přímo okouzlující. Starobylé ikony na stěnách, zlaté ozdoby a přívěsky, čerstvé květiny … plamínky svíček zapíchaných v mísách s pískem dokreslují milou atmosféru…. Kláštery jsou skromně zařízené, též působí přívětivým dojmem.
Klášter Kapsa se nachází na jihovýchodním pobřeží. Nad ním je ve skále poustevnická jeskyně s kapličkou. Odsud je krásný výhled na moře i do soutěsky.
Klášter Toplou se nachází na severovýchodním pobřeží. Uvnitř je muzeum historických zbraní, technických artefaktů z 2. světové války a samostatnou část tvoří staré ručně psané knihy a obrazy.
Klášter Svatého George z Sellinari se nachází doslova na dálnici mezi Heraklionem a Agois Nikolaos.
Naše letošní dovolená na Krétě byla hlavně o výletech po ostrově. Myslím, že sáhodlouze popisovat krásy přírody a památek nemá smysl, protože je toho plný internet. Takže jen pro info – bydleli jsme na jižním pobřeží v malé vesničce Myrtos, vzdálené asi 15 km západně od Ierapetry. Jih ostrova je stále málo zaplněn turisty, což přináší klid a pohodu. Ubytování v soukromém apartmánu jsme si zajistili bez cestovky. Na oběd či večeři jsme chodili do taveren a snídani jsme si koupili u pekaře nebo v místním obchůdku. Byla to moc prima dovolená, plná zážitků, setkání s milými lidmi, řeckých dobrot a teplého moře…
Myrtos a jeho pláže
Kavárna, kde kromě kávy po celý den dostanete ráno výbornou řeckou snídani
Nejkrásnějším obdobím na chalupě je pro mě osobně červen. Pohled na rozkvetlé šumavské louky a vesnické zahrádky – jedním slovem nádhera… Dokázala bych sedět na kopci pod hruškou klidně celé hodiny a kochat se pohledem na krajinu…
Loudala jsem se loukou a na chvíli si lehla do trávy mezi zvonky a kominíčky, abych si užila tu jejich teplou vůni. Hned jsem měla společnost 🙂
Podvečerní romantika vzala za své, Riči je komik a ochotně se nechal fotit na všechny možné způsoby…takže zbytek dne se nesl v tomto duchu 🙂
…jsou velice oblíbená dobrota naší rodiny. Veliká výhoda domácích musli špalíčků (tyčinky jsou malé, tvar špalíčku je lepší) je to, že si je můžete upéct jen z těch oříšků a ovoce, které vám chutná. Našla jsem si na internetu mnoho receptů a udělala jsem si z nich jeden svůj oblíbený.
Hotové zabalené špalíčky, velikost kapsová 🙂
Můj recept:
hrnek vloček (ovesné, žitné…) upéct na sucho na plechu cca 10min až začnou vonět, půl hrnku oříšků (mandle, vlašáky, lískové, kešu, pistáciové….) nasekat nožem na velikost dle vlastní chuti, půl hrnku sušeného ovoce (meruňky, křížaly, švestky, brusinky, borůvky..), lze přidat i čerstvé ovoce (banán, meruňka…), lžíci medu a ochutit kořením nebo kokosem a spojit např. domácími jablečnými nebo hruškovými povidly. Zamíchat v míse, směs vyklopit na plech na pečící papír. Válečkem na nudle uválcovat placku o tloušťce cca 2 cm a povrch uhladit. Péct (spíš vysušovat) v troubě, až bude placka tuhá, nesmí se spálit – nutno hlídat. Placka nesmí být moc měkká – měla by tendence k chycení plísně. Hotová zchlazená placka se nakrájí na tvary dle libosti.
… je vynikající, protože má jemně kyselou chuť. Používám jej hlavně do salátů, jinak se dá použít kdekoli podle chuti. Jediné, kde mi nechutná je na tlačence s cibulí:-). Dočetla jsem se i o jeho zdraví prospívajících vlastnostech a tak mi chutná o to víc. V čase chřipkových nemocí po ránu sobě i dalším členům rodiny dávám lžíci octa jako medicínu a opravdu to funguje. Vyrábím si ho doma už léta, v podstatě každý podzim zdobí naše okna v jídelně lahve s kvasícími jablky. Postup je velmi jednoduchý, pouze vyžaduje každý den ráno a večer promíchat obsah lahví, pak už si pracuje sám.
Jak na to?
1kg jablek – nastrouhat na hrubo včetně slupky, nacpat do pětilitrovky a zalít vodou cca 5cm nad jablka, zamíchat a lahev uzavřít pouze volně položeným talířkem. Týden nechat lahev na teplém místě a 2x denně promíchat. Po týdnu zcedit do lahví (se šroubovacím uzávěrem) a 21 dní nechat stát v temnu. Potom opět zcedit přes plátno do čistých lahví. Hotový ocet je dobré uchovávat v temnu a chladnu, pak vydrží celý rok.
rozkvetla i naše zahrada. Nemohla jsem se dočkat, očima jsem povytahovala rostlinky z hlíny. Ve městě už kvetly záhony narcisek v parcích a my o kousek dál – nic. Pár dní sluníčka a tepla a je to tady …
Květy jabloně působí tak křehounce, jako by byly z porcelánu….
Jediný okrasný strom naší zahrady – Sakura…
Měsíční jahody mě překvapily, ale jsou v závětří a tam se jim moc daří. Plodí až do zámrzu.
Majoránku pěstuji pouze ve velkém truhlíku na nožkách, na záhonu ji bleskově sežerou slimáci…
Špenát roste dostatečně rychle a tak slimáci mají smůlu…
…. klidnou krajinou, jdu sama s Káťou a se psy, povídáme si spolu a nikde ani noha… jen zpěv ptáků, šumění větříku ve větvích, sluneční paprsky ohřívající hlínu a první rozkvetlé keře a květinky. Něžná ruka přírody nás hladí po duši a ukazuje své křehké krásy….
Hafani jarní romantiku vůbec nevnímali, měli radost z volnosti a užívali si. Prohlédli všechna přilehlá křoví, zvětšili a přidělali pár děr na louce, aportovali asi stovků klacků a klacíků, osvěžili se koupelí v řece, vyváleli se mokří v jehličí a zblajzli celý obsah Káti pamlskovníku.
Velikonoce bez nádivky si u nás nikdo neumí představit a tak ji každoročně peču. Každý rok větší a větší. Letos už v pekáči na husu a opět zmizela jako blesk. Mám stařičký recept po prababičce, je velice jednoduchý a pořád bez úprav funguje. Jediné co bývá občas problém, je natrhat dostatek kontryhele. Letošní počasí zrovna nebylo přející a tak jsem sbírala lupínky po zahradě skoro dvě hodiny.
Recept : 0,5kg uzeného a 0,5kg vepřového masa (uvařit každé zvlášť, zchladlé nakrájet na drobno, vývar z vepř. masa schovat), 10 rohlíků (nakrájet na kostičky a pokropit studeným vepřovým vývarem), 10 žloutků, sůl a velkou hrst čerstvého kontryhelu (drobně nasekaného). Všechno promíchat v míse a nakonec opatrně v míchat sníh z 10 bílků. Těsto dáme do pekáče vysypaného jemnou strouhankou. Péct pomalu na 175st (horkovzdušná trouba) asi hodinu a půl.
V sobotu ráno jsem si přivstala a šla jsem obhlédnout co mají na farmářském trhu. Prošla jsem uličkou mezi stánky, ochutnala jsem a nakoupila vynikající ovčí a kozí sýry, domácí paštiku, chleba a sazeničky – medvědí česnek, rozmarýnu a pelyněk. Mezi stánky s dobrotama jsem objevila prodejce keramiky. Miluju keramiku a mám doma pěknou sbírku hrnečků různých tvarů i velikostí. Stokrát jsem se zařekla, že si už zádný další nekoupím… 🙂 haha – koupila. Byla to totiž keramika od Kočků z Veselí nad Lužnicí a mě se vybavila vzpomínka na prababičku a pradědu z Veselí, osobně jsem je už nezažila, ale znám je z mnoha vyprávění babičky. Doma jsem vytáhla staré fotky a prababičky parádní povlak na polštář s ručně háčkovanou krajkou ( tehdy ani jiná nebyla). Ráda se probírám těmi starými věcmi…
Naši chlupatí kámoši – Kira a Riči mají narozky. Místo dortu jsme jim připravili speciální psí sulc ozdobený mrkvičkou. Měla jsem trochu obavy, jestli jim to bude chutnat, protože obvykle baštěj syrové maso, ale neměli s tím žádný problém. Misky vyčistili bleskovou rychlostí, nezbylo ani kolečko.
Kira má letos 8 let. Žije s námi tři roky, takže její štěněcí fotka je převzata od bývalé chovatelky.
Ne právě přívětivé počasí mě vrátilo ze zahrady domů. Samozřejmě i zbytek rodiny. A začalo šumování lednice a špajzu… „Nebylo by něco malýho zub?“… Zalovila jsem ve svém letitém sešitě s recepty od mamky a od babiček : Jablková alias mokrá buchta je rychlovka a fakt moc dobrá. Základní recept lze vylepšit ořechy, rozinkami…
Co na ní potřebujete?
35 dkg hr. mouky, 35 dkg hrubě strouhaných jablek, 25 dkg cukru, 1 sklenku oleje, 2 celá vejce, 2 lžíce kakaa, 2 lžíce rumu, 0,25 l mléka, 1 prášek do pečiva ( a pak třeba rozinky, ořechy, brusinky….) – všechno smíchat a těsto nalít do vysypaného pekáče a péct cca 25min na 175st (horkovzdušná trouba)
Na upečenou horkou buchtu poklást na kostky nalámanou hořkou čokoládu (nebo čok. na vaření), až povolí tak jí nožem rozmazat po povrchu buchty a posypat kokosem nebo oříšky…
Konečně se mi podařilo doháčkovat záclonku na schodiště. Trvalo mi to poměrně dlouho, protože je 1,7 metru dlouhá, ale mám z ní radost. Použila jsem filetovou techniku, materiál Kordonet 60 bílá.
Filetové háčkování je jednoduché, skládá se z prázdných a plných čtverečků. Prázdné tvoří 1 dl. sloupek, 2 řet. oka a opět 1 dl. sloupek. Plné tvoří 3 dl. sloupky za sebou. Pro inspiraci přidávám rozkres vzoru.
…pozdravy jara? Krásné slunečné počasí mně vylákalo ven na prohlídku zahrady. Protože celou zimu ji obývají jen psi, což je vidět na první pohled, byla to víceméně kontrola škod. Místo trávy bahnité cestičky, zdupané záhony… klasika. Naštěstí je příroda mocná a hned od časného jara začne všechno opravovat. Obešla jsem ovocné i okrasné stromky, vinnou révu, keře – letos vypadají, že jsou v dobré kondici, neutrpěly žádné zlomeniny ani řez psím zubem (loni zkrátili révu na jednotnou výšku jeden metr). Potěšila jsem se u několika trsů sněženek, objevila jsem první pupen rebarbory. Od samé radosti jsem večer nasela do misky řeřichu do jarního salátu…
…první letošní. Doma je pošmourno, zataženo a Šumava nabízí sluníčko s téměř ideálními sněhovými podmínkami. Víkendové lyžování rodina jednohlasně zavrhla. Všední dny ubíhaly a pořád se to někomu nehodilo. Pátek byla poslední možnost a mužská část si opět nemohla vzít volno z práce, tak jsme si daly dámskou jízdu a bylo to moc fajn. Na sjezdovce bylo pár lidí, u vleku skoro žádná fronta – co víc si přát? Užívaly jsme si to celý den, přes poledne jsme si daly oběd, horkou čokoládu a kávu, opalovačku, prostě pohoda, klídek, jazz….ani se nám večer nechtělo zpátky do města.
…vyrábím pro účely „cestovací“. Naše dovolené byly lehce netradiční – bydlet s dětmi v hotelu a chodit dvakrát nebo třikrát denně na jídlo v přesně daný čas se ukázalo jako nemožné, protože zásadně neměly hlad v době oběda či večeře, a ten přišel v okamžiku, kdy jídlo nebylo k dispozici. Z toho vzniklo naše cestování – putování bez účasti cestovní kanceláře, což pro mě znamenalo zajistit jídlo po čas cesty a pobytů v apartmánech. Rozhodně se mi nechtělo strávit dovolenkový čas v kuchyni a tak jsem nastudovala výrobu domácích konzerv a pustila jsem se do nich. Pak už to byla rychlovka, maso nebo omáčku vyklopit a ohřát, vedle uvařit brambory či těstoviny…a bašta byla hotová za chvilku. Každý rok jsem něco vylepšila a dnes vyrábím např. vepřovou konzervu (na přání dětí) po celý rok.
Recept je velice jednoduchý: vepřové maso (bůček, krkovici, plecko) nakrájím na větší kostky, dám do pekáče, osolím, opepřím, okmínuji….kořením podle chuti, žádné odměřování. Pak maso peču asi hodinu, hodinu a půl – (podle množství) a podlévám vodou, aby vznikla šťáva. Hotové masové kostky napěchuji do menších skleniček a až k obroučku zalévám vypečenu šťávou. Jako zálivku lze také použít vyškvařené sádlo. Uzavřené skleničky postavím do pekáče na jehož dno dám 2-3cm vody a peču v troubě 2hodiny na 200 st.
Nápad uháčkovat velký ubrus na stůl do jídelny vznikl nad zabalenými kufry na dovolenou. Uvědomila jsem si, že sebou nemám kromě čtení a křížovek na pláž vůbec žádnou zábavu pro ruce na případné dlouhé večery. Z praktických důvodů zvítězilo háčkování – nízká váha a malý objem. Večer jsem jen tak zběžně prolétla internet a oslovil mě tenhle ubrus. Uháčkovat jednotlivé motivy, které se nakonec propojí spojovacími kousky, to mi přesně vyhovovalo. Návod, háček a 3 klubíčka Kordonetky putovali do kufru. Nakonec jsem tam v dáli uháčkovala jen 10 motivků, ale bylo zaseto. Zbytek ubrusu jsem motala až do vánoc 🙂
…ponožková léčba chřipky. Polehávám, posedávám na gauči obložená kapesníky, lahvičkami kapek a vyrábím další ponožky. Kocour je nadšený že jsem doma, tak pleteme spolu. Zalovila jsem v zásobách přízí a vykoukla na mě tahle melírovaná. Dle popisu by měla sama barevně vzorovat úplet, jenže já pletu na dvou jehlicích a tudíž to dopadlo úplně jinak.
Proužky se poněkud nepotkaly 🙂
Špička a pata : v lícové řadě upletu první oko anglicky, pak spletu 2 oka hladce, zbytek řady hladce, předposlední tři oka takto – 2 spletu ( třetí oko od konce sejmu, a druhé od konce hladce a pak sejmuté přetáhnu přes druhé) a první od konce sejmu anglicky. Rubová řada je celá obrace. Tímto stylem ujímám až na potřebný rozměr. V poslední rubové řadě ujímání upletu všechna oka obrace včetně posledního, pak obrátím na lícovou a hned začnu nabírat : pravou jehlicí naberu krajové oko minulé pleteniny na levou jehlici a nahozené oko upletu hladce, pak celou řadu hladce vč. posledního oka. Obrátím na rubovou stranu a zase pravou jehlicí nahodím poslední kraj. oko na levou jehlici a oko upletu obrace a opět zbytek řady obrace. Tedy v každé lícové i rubové řadě přibyde 1 oko. Je to jednoduché, jen to složitě vypadá…co vy na to?
Vzoreček: první oko anglicky, poté nahodíme 1 oko, pak následující 3 oka upleteme hladce a nahozené oko přes ně přetáhneme, další 3 hladce a pak se vzor opakuje až do konce, rubová řada celá obrace. Třetí řada začne 1 oko anglicky, 3 hladce, 1nahodit + 3 hladce a nahozené přetáhnout, pak 3 hladce…
… navodilo doma velice příjemnou atmosféru. Jemná barvička tulipánů jako by sváděla boj zimy s očekávaným jarem…to jsou takové moje „nabíjecí“ okamžiky
Překvapilo mě, kolik lidí si peče doma chleba, rohlíky i housky. Prošla jsem staré kuchařky po babičce, recepty na internetu a pustila jsem se do pečení – a toto je první pokus o domácí chleba. Vzhledově i chuťově je povedený, jen je trošku nižší než by měl být… Nevadí, příští týden to zkusím zase.
Vždycky jsem si přála jet do Vídně a projít se po městě, kde je spousta historických památek, muzeí, galerií, divadel, parků…a kde se můj pradědeček vyučil na krejčího.Loni to konečně klaplo. Vyzbrojeni průvodcem a foťákem jsme se šli s velkým davem turistů podívat…
…na právem nejnavštěvovanější místo – zámek Schönbrunn s rozlehlým parkem a altánek Gloriete, kde jsme si stylově dali vídeňskou kávu a dort, bohužel je kavárna umístěna v zadní části, takže se současně nemůžete pokochat pohledem na zámek
…na Dóm Svatého Štěpána
…na zámek Belvedere a zahradu
…a na Karlskirche
…a na rozkvetlé parky
…a několikrát ochutnali její klasiku – Sacher
…a shlédli jsme výstavu obrazů Gustava Klimta
…a prošli jsme Prater, který byl díky mizernému počasí skoro prázdný, ale navzdory tomu všechny atrakce fungovaly dál
…a zašli jsme do pivovaru Sieben Stern Bräu a ochutnali 7 Stern Bräu a k tomu vídeňský řízek se salátem
…akorát krejčovskou dílnu – pradědův „učňák“ jsme nenašli
jsou naši chlupatí miláčkové, bydlí s námi v domečku, ale přes léto bydlí venku. Je to pravda divné, ale já nedokážu odolat psím očím. V zimních dnech trávíme podstatně méně času venku na zahradě a hafani tím pádem sedí stále za oknem a pozorují nás…a packují okna…
hnědopes je Kira a černopes je Riči
nejlepší venkovní pelíšek … no ještě že je miluju…
Letos jsme navštívili ostrov Hvar. Dovolená ve znamení pohody a klídečku…Ostrov tvoří horský hřeben, který jej rozděluje na část lépe a hůře přístupnou – starým tunelem, jímž projede maximálně auto o velikosti dodávky . Hvar je poměrně velký a nad očekávání zelený, žádná vyprahlá země. Přístupný je pouze trajektem ze Splitu nebo z Drveniku. Hlavní město se jmenuje Hvar, další větší město je Jelsa a Stari Grad. Nejvyšší vrchol se jmenuje Sveti Nikola, je přístupný pěšky i autem. Cestování po ostrově je velice romantické, úzké silničky, ostré zatáčky, krásné výhledy, pomalá jízda je nutná… Část silnic už je opravena a rozšířena, je to sice pohodlnější jízda, ale nic si neužijete….
pohled ze Staré Nedjelje… zde jsme byli ubytovaní v apartmánu
pohled na Hvar z Drveniku
Jelsa…zde naleznete krásné historické centrum, nákupní středisko, lékaře a lékárnu popř. nemocnici
pohled z vrcholu Sveti Nikola na Paklene otoky
Stari Grad … doporučuji restauraci Ermitaž – výborná obsluha, jídlo, víno, káva, prostředí i ceny…
plést začínáme nápletem (lichý počet ok – pro jehlice č.3 = 21 ok), pokračujeme patou(ubíráme v lícových řadách z každé strany 1 oko, rubovou řadu jen přeplést, pata končí na 9 okách, pak začneme zase patu rozšiřovat – v každé řadě přidáme ze strany 1 oko tak, že pleteninu současně splétáme = nabereme koncové oko pleteniny před otočením paty, v rubové řadě postupujeme stejně až do dosažení 21 ok, pak pleteme rovně dle potřeby a pak zase začneme ubírat pro špičku, postup je stejný jako u paty, akorát špičku končíme na 13 okách ) a přes špičku se vracíme úpletem zpátky k nápletu, koncová oka pletených řad hned splétáme s koncovými oky již upletené části ponožky…
takže po uzavření poslední řady pleteniny máme ponožku hotovou a nemusíme ji sešívat…
potřebujeme:
kadečku, nakrouhané zelí, vinné nebo zelné listy,sůl,
kmín, cibuli, talířek a žulovou kostku
Na dno kadečky jsme položili vinné listy…lze použít také zelné listy…
pečlivě na celou plochu dna…
čerstvě nakrouhané zelí bez košťálů…
hrubě pokrájená cibule, sůl a kmín…
do kadečky jsme dali první část zelí a drobet cibule se solí a kmínem…a čistou dřevěnou latí jsme šťouchali a šťouchali….a tak stále dokola….
ke konci jsme museli ubírat šťávu…
zelí jsme došťouchali, odebrali nadbytečnou šťávu, povrch jsme pokryli další vrstvou vinných listů….celý obsah jsme zatížili porcelánovým talířkem a žulovou kostkou…
kadečku jsme zavřeli víkem a do žlábku jsme nalili převařenou slanou vodu…a teď už se jen těšíme na výsledek…
(recept jsme převzali od babi A. a dědy V. ze Šumavy – jim se zelí vždycky povedlo)
zahrada Kuksu
